Jako začínající učitel jsem dostal místo na trojtřídní menšinové škole v Žalhosticích na Litoměřicku. Po roce jsem jako zatímní učitel dostal na starost jednotřídku v budově dvojtřídní německé školy, pak jednotřídku na Kamýku a poslední rok v Encovanech. Práce jsem měl stále dost. Pomáhal jsem nezaměstnaným, pracoval jsem v Sokole, dělal jsem divadlo a muziku, pomáhal při sčítání obyvatelstva, při obecních volbách apod. V letech 1929 – 1932 bylo soužití s Němci dost dobré, pak stále horší. Henleinovci, turneři, ordneři, pak i „freikorps“ nám činili život nesnesitelný.

Na začátku října 1938 jsme jeli s manželkou směrem k Roudnici, abychom se dověděli, co se děje (rádio jsme totiž museli odevzdat). V Lounkách, což byla první česká vesnice, jsme chvíli pobyli u známých, ale nic nového jsme se nedověděli. Při návratu nás u textilky v Křešicích zastavili henleinovci – „Halt!“ Jeden z nich nás poznal a pustil.

Když jsme se dověděli datum obsazení, rychle jsme začali balit nové zařízení a dva dny před zabráním jsme jeli do Roudnice. V tamní škole jsem uložil úřední spisy encovanské školy. Byli jsme rádi, že jsme v „Čechách“, neboť zprávy o násilnostech v různých místech byly zlé.

V Roudnici jsme složili nábytek se vším ostatním v nádražní hale a odjeli do Modřan u Prahy, kde žili manželčiny rodiče. K.N., tehdy Křešice – Encovany